Inaugurační projev rektora

Proslov rektora Univerzity Palackého prof. Jaroslava Millera, M.A., Ph.D. při slavnostní inauguraci dne 5. března 2014 v Arcibiskupském paláci v Olomouci

Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, Vaše excelence pane arcibiskupe, vážení  senátoři a senátorky, milí hosté,

při podobných příležitostech se od nových rektorů zpravidla očekává shrnutí hlavních vizí, které mají zajistit úspěšný rozvoj konkrétní univerzity. O svých úmyslech a plánech jsem již mnohokrát hovořil na různých místech a před různým publikem. Ve své nikterak dlouhé řeči, bych se proto rád zaměřil spíše na otázky obecnější povahy, které se ovšem Univerzity Palackého bytostně týkají. 

Akademie 21. století se ocitají v nelehké situaci, která odpovídá známé pozici korábu mezi pověstnou Skyllou a stejně proslulou Charybdou. Progresivisticky orientovaná společnost očekává nové a převratné objevy vědy, které nejlépe hned vyřeší zásadní problémy dnešního světa, ať již se jedná o globální oteplování, energetickou soběstačnost nebo prohlubující se sociální rozdíly. Univerzity jsou tlačeny stále více do aplikovaného výzkumu, okamžitá přenositelnost výsledků vědy do praxe je hitem doby. V důsledku jsou akademie stále více vnímány jako instituce, které zvěstují nebo dokonce zajistí úspěšnou budoucnost společnosti.

Je tady ovšem i druhá role akademií zajišťující ukotvení přetvářejícího se světa v jeho vlastní minulosti a historické kultuře. Snad proto očekáváme od univerzit konzervativní obhajobu tradičních etických norem a společenských principů, které jsou z definice neměnné v čase. K této výsostné pozici jsou ostatně akademie povolány, neboť jsou vedle katolické církve nejstaršími kontinuálně existujícími institucemi v Evropě a pravděpodobně i na světě a ztělesňují tak nejlépe braudelovský princip longue durée, založený na historickém studiu společnosti z perspektivy dlouhého trvání. 

Tuto roli univerzit ostatně docenil ještě na počátku 19. století Wilhelm von Humboldt, jehož ideál akademie byl založen na jednotě výuky a výzkumu a na převaze Bildung, tedy nabývání kultury, nad Ausbildung, úzce vymezeným profesním vzděláním. Tento étos kultury zakódovaný v modelu akademie humboldtiánského typu byl ovšem poničen poválečným vznikem tisíců masových univerzit doslova vyrábějících absolventy.    

Jak tedy nahlížet na dnešní poslání univerzit? Tuto otázku si klademe s jistou naléhavostí, neboť  žijeme v časech, které jsou v mnoha ohledech přelomové a dle některých možná ohlašují dekadenci transatlantické civilizace, od dob Oswalda Spenglera ostatně již poněkolikáté.

I já sám, jako člověk, jenž byl poctěn vedením veliké a starobylé univerzity, se v této souvislosti zamýšlím jaký étos vtisknout mému dočasnému úřadu. Pro mne relevantní odpověď jsem našel u dvou osobností evropského myšlení, které navzdory propasti času spojují podobné názory a především praktická zkušenost s vedením akademie. Prvním z nich, není nikdo jiný než Platón, jehož vlastní a trpká zkušenost s vládou démagogů v Athénách a s neúspěšnou převýchovou tyranů – samovládců v řeckých státech, vedla k pevnému přesvědčení, že politické i společenské elity je možné vychovat v akademii, a to prostřednictvím vzdělání, ale zároveň nesmlouvavým pěstováním etických a mravních principů, které v jeho očích ztělesňoval především jeho učitel Sókrates. Pro Platóna tak byly akademie mimo jiné poskytovateli veřejné služby, protože prostřednictvím vzdělání a lpěním na dodržování etických principů vychovávají skutečnou elitu, jež je povolána ke správě státních záležitostí.

Druhou osobností, k níž bych se rád na tomto místě odvolal, je jeden z největších liberálních myslitelů 20. století Isaiah Berlin, muž obtěžkaný těžkým životním údělem a zároveň nepřebernými životními zkušenostmi, který založil a dlouhá léta noblesně vedl jednu z oxfordských kolejí. V roce 1996, tedy zhruba rok před jeho odchodem z tohoto světa, jsem dostal poněkud nezaslouženou možnost se s ním setkat a pamatuji si dodnes jeho vlastní hodnocení role univerzit opřené o vysoce sebekritický pohled na vlastní životní příběh. Protože se mi jeho slova vryla do paměti, odvážím se snad poměrně přesné citace:

„Když jsem byl mladý, chtěl jsem budovat nový svět a bořit ten starý. Nyní je můj problém zcela opačný – neschopnost přijmout jakoukoliv změnu, protože celá má bytost i všechny mé životní zkušenosti jsou s jakoukoliv změnou v antagonistickém vztahu.“ Berlin, na základě své vlastní praxe, poukazoval na nevděčnou úlohu univerzitního managementu, jenž by se neměl nechat strhnout módními, avšak s opravdovou kvalitou nekompatibilními trendy, k nimž dnes někteří řadí například univerzitní vzdělání poskytované online. Na druhé straně ovšem stojí ochota univerzit pružně reagovat na neustálou proměnlivost světa. Právě schopnost vyřešit tento rébus rozhodne o postavení akademií v budoucím světě, o tom, zdali si univerzity podrží nezastupitelnou roli v oblasti vzdělání, vědy i kultivaci společenských mravů. Protože vždy nad nimi visí temná hrozba, že se stanou pouhými servisními organizacemi plnícími okamžité potřeby průmyslu či politiky (jak se to řadě evropských univerzit přihodilo v 19. století) nebo naopak skanzeny učenosti, které světu již nemají co sdělit a co mu nabídnout.  

Právě v étosu hledání a nalézání smysluplné a společnost obohacující cesty, po které by se měla (nejen) Univerzita Palackého v Olomouci ubírat, spatřuji náplň a cíl mé rektorské mise v příštích čtyřech letech a jsem připraven udělat vše pro to, abych svému nástupci odevzdal sebevědomou, vědecky i pedagogicky excelentní univerzitu, která ovšem v maximální možné míře poskytuje této zemi veřejnou službu, a jejíž hlas je jasně slyšet ve veřejném prostoru.

Prosím vás, akademickou obec i studenty Univerzity Palackého, abyste mi v tomto úkolu pomohli, neboť vše, čehož v budoucnu dosáhneme, bude našim společným dílem.

Děkuji vám za pozornost.