Blog

Novější texty

V tomto předvánočním čase jsou v naší zemi jen dvě osobnosti, o kterých se mluví. Ježíšek a Lukáš Pavlásek.

Zatímco Ježíšek je národem přijímán kladně, u nejmenších obyvatel vyloženě s nadšením, láskou a jako hrdina, u druhého v pořadí lze o všeobecném nadšení národa s úspěchem pochybovat.

Lukáš Pavlásek je někdo, kdo dělí národ na dvě poloviny. Zatímco jedni, často označovaní jako recesisté, volají: "Pavlásek na Hrad" a neúnavně posílají esemesky, které pana Pavláska s přehledem katapultovaly až do finále taneční soutěže Star Dance, druzí, sami sebe patrně označující jako "normální většina", si každý týden u televizní obrazovky zoufají a doufají, že tentokrát ten "tydýt" vypadne.

Bez mučení se přiznávám, že tančícího Lukáše Pavláska nezvládám. Po dobu jeho tanečního vystoupení zírám doma do koberce a nejraději bych přepnula na jiný program. Ovšem nemůžu, můj malý syn je velký fanoušek Star Dance a tvrdí, že Lukáš Pavlásek je jeho favorit. Asi nám z něj roste recesista.

Byla jsem skálopevně přesvědčena, že neexistuje nic, co by mě přimělo změnit názor na Lukáše Pavláska a vzít ho alespoň trochu na milost. Ejhle, stalo se. Donutil mě k tomu čtvrteční magazín MF Dnes (Chci tančit jako Travolta. 2015. Magazín Dnes. Praha, XXII(49): s. 4-10.)

Přátelé, Lukáš Pavlásek je knihovník!!! (Vystudoval Střední knihovnickou školu v Praze).

Kolega! A tančí! A dotančil do finále!

Ok, do tance má jeho exhibice daleko. Ale musím přiznat, že zjištění, že Lukáš Pavlásek je knihovník, mírně obrousilo hrany mého vidění a dodalo sympatií pro jeho osobu. Srdce mi buší rychleji a hruď se dme zvláštní směsicí děsu a hrdosti.

Ne, esemesky mu posílat nebudu, oči při jeho tanci k obrazovce taky nezvednu a i nadále si budu přát, aby nevyhrál, protože vyhrát v taneční soutěži by měl nejlepší tanečník, ne největší srandista, ale přece jen… je to knihovník!

No jen si představte, že byste šli do některé z našich knihoven, třeba do krásné, starobylé Zbrojnice, a tam by mezi regály tančil Lukáš Pavlásek. Zakládal by knihy, pomáhal Vám s nalezením vhodné studijní literatury, vybíral pokuty.

Zajímavá představa, že?

Přišli byste nebo byste se knihovně obloukem vyhnuli?

Marcela Všetičková
Oborová knihovna PřF, KUP

Stojím takhle v knihovně na doslech dvou studentů, kteří hledají v regále knihu a beze studu, v hrubém rozporu s dobrými mravy, poslouchám jejich hovor.

"Byla taková velká, červená."

"Určitě červená? Co tahle?"

"Ne, ta ne! Ale vypadala podobně."

Knihy se dají hledat různě. Lehce, těžko, hmatem stejně jako zrakem, v katalogu, v regále. A taky podle barvy. To v okamžiku, kdy si ani za mák nepamatujete, jak se ta zatracená knížka jmenovala a nutně ji zase potřebujete, protože jste podle ní napsali polovinu seminárky (a rádi byste ji odcitovali – v lepším případě). To pak hledáte, jak se dá, třeba podle barvy.

Vzhledem k tomu, že se nám tahle scénka čas od času opakuje, zajímalo mě, která barva se hledá nejčastěji a tak jsem slídila a po informacích se pídila.

A ejhle. Moji přírodovědci mají rádi červenou a zelenou. Asi podle hesla – červená, když jí hladím kolena. Kolena se tedy hladí na Envelopě. Na Holici se zelení, protože se jim nelení.

Kolegyně z knihovny Právnické fakulty mi napsala, že u nich barva nerozhoduje. Hlavně aby kniha měla pruhy. Na rtech se mi objevil úsměv a v hlavě představa pruhovaného vězeňského mundůru.

Kolegyně z teologické psala, že teorie se u nich liší od praxe. Hledá-li někdo velkou červenou, v praxi se ukáže, že byla malá a modrá.

Krásný přístup k literatuře mají na Lékařské fakultě. Barva nerozhoduje, rozhoduje stav. Někdo preferuje hodně rozbitou, někdo naopak co nejméně rozbitou. Že by už tady bylo vidět, kdo bude chirurg a kdo plastický chirurg?

Porodní asistentky FZV registrují u knih jejich výšku a váhu. Hlásí tedy knihovnici, zda kniha byla velká či malá, tlustá či tenká.

Zbrojnice shromažďuje základní literaturu všech oborů naší univerzity, hledá se tedy napříč obory a barvami.

Zcela mimo barevné kategorie jsou pak sportovci na FTK. Barvy nehledají, stačí jim počítač a v něm knihovní katalog. Možná proto, že ve sportu nerozhoduje barva, ale kov. A málokterá kniha v jejich knihovně je zlatá, stříbrná či bronzová.

Marcela Všetičková
Oborová knihovna PřF, KUP

"Máš práci snů, to Ti závidím."

"To bych taky chtěla dělat, taková klidná práce."

"Ty pořád čteš, že?"

Takové a podobné výroky slýchávám vždy, když řeknu, že jsem knihovnice. Stejně jako o jiných povolání i o knihovnické profesi panuje určitá všeobecná představa. V případě knihovnictví je to domněnka, že knihovnice v pracovní době čte. Když řeknu, že nečtu, obvykle následuje údiv a pak otázka, co tedy vlastně celou pracovní dobu dělám. Bývaly doby, kdy jsem měla chuť zařvat, že nedělám nic. A bývaly doby, kdy jsem měla chuť nic nedělat a celou pracovní dobu číst.

Asi bych to vůbec neměla přiznávat, ale mnohdy jsem ráda, že se můžu podívat do knihovního regálu, jak vůbec vypadá kniha. V pracovní době číst nemůžu a po práci mám trestuhodně málo času. Typická "kovářova kobyla".

Ještě lepší je to v září. Máloco mi tak zvedne náladu jako vyučující, který se po prázdninách vrátil opálený z dovolené a ptá se, jak jsem si za prázdniny odpočinula. A my přitom během léta stěhujeme knihovní fond, utíráme regály, vyřazujeme zastaralé knihy a všechno zase stěhujeme zpět na police. A na odpočinek nemáme málem ani pomyšlení, protože nejpozději 31. srpna musí být hotovo.

Ano, klidná práce to je. Když se zamknu v kanceláři, zavřu oči, abych neviděla na email a zacpu si uši, abych neslyšela telefon, jsem v klidu. Ale to se mi podaří maximálně jedenkrát za rok.

Jinak je moje práce služba, servis, který má za úkol udělat život našich studentek, studentů a vyučujících jednodušší, pohodlnější a příjemnější.

Tak se u nás zastavte,

Vaše knihovnice.

Marcela Všetičková
Oborová knihovna PřF, KUP