František Palacký
(narozen 14. června 1798 v Hodslavicích na Moravě, zemřel 26. května 1876 v Praze) pocházel z českobratrské rodiny; otec, evangelický učitel a prostonárodní spisovatel, vychoval syna přísně nábožensky. Po dvouleté návštěvě německé školy v Kunvaldě studoval František Palacký na evangelickém lyceu v Trenčíně a v Bratislavě, kde stykem se studenty různých národů a vzdělanou společností tamní, zejména Slovany, nabyl širokého rozhledu a společenského taktu. Vlivem četby Jungmannových prací stal se horlivým vlastencem. Vzdal se úmyslu stád se knězem; byl vychovatelem a oddal se básnictví a vědě.
První básnické pokusy Palackého zůstaly v rukopisech. Silně ho zaujala básnická a prozodická teorie i vydal se Safaříkem spis Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie (1818), v němž hájil prozodii časoměmou proti prozodii přízvučné, zastávané starší generací buditelskou a vztyčoval českému písemnictví vysoké cíle klasické. Upustiv od básnictví, věnoval se Palacký studiu estetiky a vydal řadu statí a článků v Časopise českého muzea; jeho Přehled dějin krásovědy a její literatury (v Kroku 1823) náleží k nejstarším pracím o vývoji estetiky. Na doporučení Dobrovského stal se „hraběcím archivářem“ (Šternberků) a později zemským historiografem. Za choť pojal dceru pražského advokáta a velkostatkáře Terezii Měchurovou. Jako výborný organizátor založil roku 1827 a po 11 let redigoval Časopis českého muzea, v němž uveřejnil řadu kritik a životopisných charakteristik. Z podnětu Palackého byla roku 1831 zřízena Matice česká. Jako tajemník České společnosti nauk zasloužil se o její počeštění. Od roku 1841 byl jednatelem Výboru muzejního. Své drobné práce vědecké a politické články a projevy uložil do trojdílného Radhošta (1841-1843), německé do Gedenkblätter (Pamětní listy, 1874).
Hlavní význam literární činnosti Palackého záleží v dějezpytu a dějepise, k nimž si osvojil zavedení Dobrovského rozsáhlé vědomosti z pomocných věd historických. Jako průpravu ke svému stěžejnímu dílu, Dějinám národu českého v Čechách a v Moravě, vydal Palacký dva spisy kritické, a to Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527 (1829)a Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber (Ocenění starých českých dějepisců), dále díla vydavatelská Archiv český (1840-1846), Literarische Reise nach Italien (1838), pak Popis Království českého (1848) a řadu speciálních monografií. Palacký počal psáti Dějiny německy roku 1832 a jejich I. díl, Geschichte Böhmens, vyšel roku 1836. České Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, přeložené z němčiny a rozšířené, počaly vycházet roku 1848; další svazky psal česky a do němčiny je dal překládati. Celkem vyšlo pět dílů (od nejstarší doby až do roku 1526).
Kromě literární činnosti a národně organizačního úsilí zasahoval Palacký také do politického života roku 1848 a pak v letech 60. Jako politický spisovatel uveřejnil četné stati a články v Pražských novinách, Národních novinách, Národních listech, Národě aj.; delší spis, obsahující jádro politických názorů Palackého, jest Idea státu rakouského (1865). Souhrn spisů a řečí literárních, historických i politických (i přeložených z němčiny) Drobné spisy Fr. Palackého (1898) vydal jeho vnuk Bohuš Rieger. Za životní dílo dostalo se Palackému na sklonku života nejvyšších poct a uznání a vděčným českým lidem byl nazván „Otcem národa“.
Bohumil Vavroušek - Arne Novák,
Literární atlas československý I, Praha 1932
