Do Asie stopem s mapou z atlasu aneb Cestovatelský večírek v Britském centru

Setkání s cestovatelem a spisovatelem Romanem Vehovským, který sedm let putoval po Asii a Austrálii stopem, pořádá ve středu 9. listopadu 2011 Britské centrum Knihovny Univerzity Palackého. Povídání o výhodách a nevýhodách solitérního cestování bez závislosti na jízdních řádech, zpátečních letenkách a ubytovacích zařízeních, a také o úchvatné desetidenní plavbě na jachtě po tropických ostrovech Thajska začne v 17.00 hodin. Vstup je zdarma, místo je ale vhodné předem rezervovat.  

V roce 2002 vyrazil autor s batohem na zádech stopem přes Indii do Austrálie. Neměl ponětí, že se jeho putování protáhne na sedm let. Na cestu se vydal se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Své zážitky sepsal a později vydal. Knihu nazval „Cestou osudu a náhody“. Nejde však o cestopis v klasickém slova smyslu, spíše o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. 

„Cestovatele jsme do Olomouce pozvali, protože chceme našim návštěvníkům občas nabídnout i jiné akce než jazykové přednášky a metodologické semináře, kterých pořádáme ročně několik desítek. Věříme, že cestování může být pro řadu lidí dobrá motivace, proč se vlastně učit cizí jazyk. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích mnohdy postrádající jakékoliv poznání. A my chceme, aby i Knihovna UP byla místem takového setkávání, nejen odborníků a studentů, ale třeba i cestovatelů a spisovatelů,“ vyjádřil se vedoucí Britského centra Mgr. Martin Štěrba. 

Více informací je k dispozici na: http://www.knihovna.upol.cz/struktura-up/univerzitni-zarizeni/knihovna/top/soucasti-knihovny/britske-centrum/aktuality/akce  

Krátký příběh jako ochutnávka

 Když jsem jeden večer na Jižním ostrově Nového Zélandu procházel malou osadou, hledaje nějaké klidné místo na přespání, oslovil mě mladý muž. Neptal se, odkud jsem, co tam dělám a kam jdu. Jen mě pozval na večeři. Než jeho manželka připravila jídlo na stůl, tak mi ukázal místo, kde mohu přespat. Řekl to s takovou přirozeností, jako když recepční předává hostům klíčky od pokoje. Nereagoval jsem. Po večeři už mi zvědavost nedala a zeptal jsem se, proč to dělá. 

„Hned jak jsem tě viděl s tvým batohem, tak mi bylo jasné, že jsi autostopař. Já jsem na Zélandu strávil na stopu pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím tedy dobře, jaké to je spát v posteli, když jsi předtím spával dlouho jen venku. Vím, jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho umýval jen v řekách. Vím, jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost postarat se o někoho jiného.“ Ráno mi přidal radu na cestu: „Neutrácej zbytečně peníze za různé atrakce. Věci, které mají opravdovou cenu, se neprodávají, ty jsou zdarma.“    

Zprávu zpracovala Lenka Skácelíková, oddělení komunikace UP

---