Třetí svazek ediční řady Paměť UP

O založení ediční řady s názvem Paměť UP rozhodla Ediční komise UP v roce 2007 s cílem doplnit obraz rozvoje Univerzity Palackého o nezastupitelné, byť subjektivní svědectví těch, kteří z vnitřní potřeby nebo z vnějšího popudu sepsali či sepisují paměti související s jejich působením na olomoucké univerzitě. UP touto edicí poskytuje autorům pamětí prostor pro jejich publikaci. Jde o ojedinělou edici v praxi českých vysokých škol.

První publikací byla komentovaná edice pamětí klasické filoložky doc. J. Novákové, DrSc., kterou připravil a odbornou studií opatřil Mgr. Tomáš Motlíček. Pod názvem Paměti aneb Autobiografie, a s podtitulem Třináct olomouckých let (1948–1961) ji vydalo Vydavatelství UP na podzim 2008.

K vydání druhé knihy této knižnice byly vybrány vzpomínky a kronikářské zápisky profesora Jana Peřiny s názvem Proměny doby. Publikaci, kterou k vydání připravili bývalý kancléř UP PhDr. Tomáš Hrbek, a ředitel Archivu UP PhDr. Pavel Urbášek, vydalo Vydavatelství UP na podzim roku 2009.
Nejnovější svazek Edice Paměť UP Letopis intelektuála ze zatracené generace z pera doc. Josefa Bieberleho představuje mimořádně cenný pramen pro poznání dějin olomoucké univerzity od počátku padesátých let do počátku sedmdesátých let minulého století. „Historik soudobých dějin docent Josef Bieberle, působil nejen ve vysoké univerzitní funkci děkana zdejší Filozofické fakulty v letech 1964–1966, ale současně – jako ‚insider‘ – poznal zákulisí stranických orgánů univerzitních i regionálních,“ uvedl PhDr. Pavel Urbášek, který se opět společně s PhDr. Tomášem Hrbkem zasloužil o redakci rukopisu. I tentokrát ji vydalo Vydavatelství UP.   

Josef Bieberle: Letopis intelektuála ze zatracené generace

(Ukázky)

V modré košili
Z titulu své funkce v ČSM jsem se zúčastnil i řady zajímavých a poučných akcí, k nimž patřila někdy v roce 1958 olomoucká beseda mládeže s Václavem Kopeckým. Sál Slovanského domu byl nabit k prasknutí – byli tam hoši a dívky kolem patnácti let, mezi nimi několik předválečných komunistů. Za stolem sedělo několik obstarožních „svazáků“ kolem třicítky. Najednou se objevil rozložitý holohlavý muž menší postavy, který okamžitě strhl na sebe pozornost dříve, než začal mluvit. Václav Kopecký začal velmi svérázně a na svou dobu skutečně originálně: „Obdobně jako můj děd Matěj Kopecký jsem komediant, žebrák a vdovec. Přišel jsem, olomoucká mládeži, abych ti vyložil, co je to komunismus. My vypěstujeme prase jako stodolu a ještě na něm poroste vlna. A ne jako Číňané, kteří vodí malá prasata po ulicích na špagátě jako psy. A takových prasat my vypěstujeme statisíce za rok, protože my – česká mládeži – umožníme kancům dvojskok nebo i trojskok, o čemž se jim za první republiky ani nesnilo. Přejdu nyní k ateismu, který je významnou součástí našeho světového názoru. Abych to řekl populárně, křesťanství si v ničem nezadává s řeckým pohanstvím a se všeobecným pojímáním bohů a bohyň na Olympu. Vždyť co jiného je neposkvrněné početí než nějaká ta inseminace bez špricu? Mládeži česká, je třeba se množit. Jsem předsedou populační komise, a to mě ještě chtěli udělat předsedou abstinentní komise. Ale na to jsem navrhl Plojhara. Ten má dokonce psa, který štěká na každého abstinenta.“ (str. 8–9)
V roce 1959 se rozhodli vyslat mě na Světový festival mládeže do Vídně, kam jsem jel jako člen pětisetčlenné politické delegace. Politickou přípravu v Bratislavě řídil tehdejší předseda ÚV ČSM Miloš Vecker a nějaký čas před festivalem bylo soustředění ve Slapech, kde např. zajímavě téměř celý den referoval tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák. Na lodi při cestě do Vídně jsem se poznal s tehdejším vedoucím sekretářem KV ČSM v Ostravě Karlem Kolkem a společně jsme zlikvidovali nějaký ten „repudin“ (prostředek proti komárům), když pod uvedenou vinětou se skrývala oficiálně pašovaná Jelínkova slivovice, připravená k setkání s cizími delegacemi. Když se pak Vecker tázal Kolka, kde má ten „repudin“ svěřený ostravské delegaci, Kolek pohotově prohlásil: „Milošu, bylo tam tolik komáruv, že sme ten repudin všecek vyžrali.“ (str. 10)

Tovaryšská léta
Hned v prvním ročníku nás zasvěcoval do metodologie a techniky vědecké historické práce dr. František Kutnar, s nímž jsme se pak setkávali pět semestrů v přednáškách z československých dějin. Rodák z Podkrkonoší, žák Šustův, Pekařův a Šimákův, spájel v sobě organicky vysokou metodologickou úroveň staré pozitivistické školy s nádherným jazykem navazujícím na tradici Palackého a Šustovu, což obohacoval usilovným snažením o průnik do ducha vědeckého světového názoru a marxistické metodologie vědecké práce. Pokud jde o národní dějiny a vlastní metodu historické práce působil na nás Kutnar zřejmě nejsilněji. I on dojížděl a nesporně by se byl dožil v Olomouci nejvyšších poct v šedesátých letech. Koncem 50. let však kmenově přešel do Prahy, kde z něho brzy udělali pozitivistu a „vymezili“ mu působnost v knihovně historického semináře, ač svými znalostmi a publikovanými výsledky vědecké práce předčil většinu svých vrstevníků a samozřejmě i celou střední generaci považovanou v šedesátých letech za špičku československé historiografie. Znepříjemnili mu tam dokonce odchod do důchodu, když ho počátkem 70. let obvinili z antikomunismu proto, že napsal solidní předmluvu k vydání Pekařova díla, tuším Knihy o Kosti. (str. 15)

Mistrovská léta
Z pitoreskních historek, jež jsem s Jaromírem Langem zažil, uvádím jen příhodu, jež se stala po vernisáži výstavy proti revanšismu, kterou připravili historikové. Tradičně se po vernisáži hodinu posedělo a pak jsme šli „kolektivně“ na hrátky studentů bohemistiky, kde Lang už ovládal parket a byl dosti podnapilý. Když mě spatřil, prohlásil mě za skunka a povalil mě, takže došlo k menší přátelské rvačce před očima desítek studentů, kteří měli přirozeně nesmírné gaudium z toho, jak se válí po zemi děkan a předseda strany. Lang při tanci navazoval zásadně hovor tímto způsobem: „Slyšela jste už o tom, jak jsem musel zaplatit 18.000 švýcarských franků bolestného?“ Studentky to přirozeně nevěděly a Lang jim to hned vyložil a tak se představil. Byl totiž svého času naším vyšším diplomatickým úředníkem ve Švýcarsku, kde navázal poměr s manželkou jistého klavírního virtuóza. Ten se vrátil z koncertu dříve, než byl očekáván, a zastihl tam Langa. Došlo ke rvačce, při které Lang ukousl (nebo zlomil) klavíristovi malíček. Musel ze Švýcarska utéci, uchýlil se do Itálie, kde ho před mezinárodní policií schovával jeho přítel, tehdejší náš vyslanec v Itálii dr. Miloslav Matoušek, pozdější profesor dějin medicíny na UP. (str. 26)

Polednová variace
A tak nadešel 21. březen 1968. Bylo modré nebe bez mráčku a onoho jarního dne bylo tropické vedro. Po poledni se začal formovat průvod u hlavních kolejí, jehož se zúčastnili pravděpodobně všichni v Olomouci bydlící vysokoškoláci. V průvodu byla radostná nálada, jakési uvolnění, radost z možnosti svobodného projevu a nechyběla ani studentská recese, avšak bez nejmenších snah o vyvolání veřejného nepořádku. Transparenty, většinou narychlo primitivně vyrobené, vyjadřovaly celkovou atmosféru průvodu. Rozesmátá skupina zcela neintelektuálských tělocvikářů nesla s velkou hrdostí na pruhu balicího papíru nápis „Dubček dupl Tondu“. Jiní zase na transparentech polemizovali s Karlem Zorkem. Ojedinělé transparenty byly nevhodné a za takové jsem považoval ironizování portrétu Antonína Novotného – bylo to těsně před jeho abdikací. Hlídkovou službu, které však nebylo třeba, vykonávali v omezeném a nezbytném počtu příslušníci VB. Posléze zaplnili studenti a olomoucká veřejnost prostor před radnicí, na jejímž bočním balkóně se shromáždili zástupci studentů a předpokládaní další řečníci. (str. 38–39)

Epilog
Mechaniku tohoto „řízení“ ukáži na svém případu. Příslušná dvoučlenná komise mě navštívila na vlastní žádost ještě koncem září 1969 v nemocnici. Bylo mi položeno asi 10 otázek, z nichž jsem usoudil, že jde o nějakou společenskou hru. Koncem října jsem byl pozván na OV KSČ, kde byla táž komise rozšířena o některé místní borce (Alice Němečková). Ti mi sdělili, že můj případ je vážný a předsednictvo KV KSČ na mě uvalilo disciplinární řízení. Tam mi dali konečně přečíst i text stížnosti, která mě hned v úvodu obviňovala ze všeho mezi revizionismem a anarchismem a mezi kariérismem a alkoholismem. Konkrétní obvinění byla pak úplně vykonstruovaná nebo to byly polopravdy. Za argument dokonce platilo, že jsem měl rád profesory Fischera, Smetanu a Kristena (kontrarevolucionáře) a neměl jsem rád doc. Lóna a prof. Krandžalova (bolševiky). (str. 55–56)                               

-red-, ukázky připravil PhDr. P. Urbášek

Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc., (*1929) vystudoval v letech 1948–1952 olomouckou Filozofickou fakultu, obor historie-čeština. V roce 1952 nastoupil na asistentské místo na FF, v následujících letech působil jako učitel marxismu-leninismu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci. Po zrušení této instituce přešel v roce 1959 na Katedru historie FF. V roce 1952 obdržel J. Bieberle titul doktora filozofie (PhDr.), v roce 1963 obhájil vědecký titul kandidát historických věd (CSc.) a o dva roky později se habilitoval. V letech 1963–1964 působil na olomoucké Filozofické fakultě jako proděkan pro vědeckou činnost, v následujících dvou letech vykonával funkci děkana Filozofické fakulty. V období Pražského jara byl J. Bieberle jednou z vůdčích osobností reformního hnutí v regionu, toto angažmá vedlo k jeho vynucenému odchodu z Univerzity Palackého v roce 1970. V období tzv. normalizace pracoval v olomouckém Vlastivědném muzeu, resp. v Oblastní galerii výtvarného umění, a to až do odchodu do penze v roce 1988. Po listopadu 1989 působil do roku 1992 na Katedře historie FF UP v Olomouci.