Olomouc a baroko. Fenomén vymezený časovým úsekem jednoho lidského života

Špičkové exponáty nabízí ke zhlédnutí právě probíhající výstava Olomoucké baroko/Výtvarná kultura let 1620 – 1780. V Muzeu umění, Arcidiecézním muzeu a Vlastivědném muzeu se může návštěvník až do 27. března dozvědět víc o obrovském kulturním vzepětí města krátce před tím, než se stalo pohraniční pevností. Instalace obsahuje asi pět set exponátů – obrazy, kresby, sochy, grafiky, univerzitní teze, umělecké řemeslo, liturgický textil i další doklady mecenátu, uměleckého, ale i každodenního života barokního města od zhruba šedesáti zapůjčitelů; bezmála po sto letech je možné prohlédnout si např. relikviář s ostatky sv. Pavlíny, patronky města. V čem je tato expozice tak výjimečná? Co se pod pojmem olomoucké baroko vlastně skrývá? I na tyto dotazy odpověděl Žurnálu UP prof. Milan Togner z Katedry dějin umění FF UP, jemuž je v daném projektu připisována role víc než podněcující.

Pane profesore, co vás vedlo k tomu, že jste tuto výstavu inicioval?

Jsem historik umění, tudíž by se dalo říci, že je to tak trochu i moje práce. Ale není tak úplně pravda, že bych byl pouze já jejím iniciátorem. Od prvopočátku pracovala na tomto projektu celá řada lidí. Koncepci se nám podařilo prosadit před pěti lety.

Olomouc a její historie mne vždy zajímaly. Uvedené období pak zvláště, neboť se domnívám, že se jedná o zvláštní fenomén. Ve střední Evropě byste totiž jen těžko nalezli město, které by na konci třicetileté války bylo téměř zničeno – Olomouc byla ze čtyř pětin zbouraná, z obyvatelstva ubylo téměř osmdesát procent – a během velice krátké doby, vymezené délkou jednoho lidského života, se znovu vybudovalo, dokonce na úrovni nesrovnatelně vyšší, na úrovni, které se v té době mohlo rovnat jen málokteré město. Považte, že původně se dokonce uvažovalo, že je Olomouc zbytečné obnovovat a že bude vhodnější postavit  ji znovu někde jinde, ve zdravějším prostředí. Přes tyto úvahy se zhruba za deset let stala na tom samém místě znovu obyvatelnou. Její mohutný rozvoj začal někdy v 60. letech 17. století a skončil roku 1742, tedy v okamžiku, kdy byla Olomouc prohlášena pevností. Svým způsobem se tedy jedná o unikát.

Řekl jste, že po švédské okupaci ubylo v Olomouci téměř osmdesát procent obyvatelstva. Kdo se tedy o obnovu zasloužil?

Vzhledem k dřívější celoevropské migraci se v Olomouci zastavovalo obrovské množství lidí nejrůznějších profesí a nejrůznějších národností, jež jednotila řeč. Tou byla ve většině případů němčina. Lidé městem procházeli, někteří si odpracovali své, např. zedníci smluvení na určitou stavbu, a pak odcházeli. Byli však i tací, kteří se v Olomouci usadili. První generace těchto lidí byla tedy jakousi nejasnou masou obyvatel, druhá však už obsahovala domácí patrioty. Ukázkovým příkladem byl třeba privilegovaný architekt a městský ameník Václav Render, jehož otec přišel do Olomouce z Prešova. Protože zde zřejmě našel obživu, tak se usadil. V Olomouci se mu pak narodil syn, který je už považován za protagonistu olomouckého baroka. Byl nadšený vlastenec a patriot města.

V těchto souvislostech bych rád zdůraznil tehdejší mimořádnou osobnost biskupa Lichtensteina, kterého považuji za druhého zakladatele Olomouce. Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna byl zvolen olomouckým biskupem 12. 3. 1663 a Olomouci přinesl mnoho dobrého. Podle všeho to byl neobyčejně schopný, razantní člověk, který v relativně krátké době zkonsolidoval hospodářství nejen v Olomouci, ale i na Moravě. Olomouc velmi dobře znal a vybudoval zde své sídelní město. Za jeho působení zaznamenala podobný vývoj například také Kroměříž. Biskup Lichtenstein do vývoje Olomouce zasáhl velkým způsobem. Podporoval místní jezuitský řád, který byl v Olomouci neobyčejně aktivní i ve stavebním ohledu.

Když danou časovou osu prostorově zúžíte pouze na univerzitu, v jakém období se nacházela?

Jde o dobu, kdy je olomoucká univerzita již zaběhnutou školou, dobu, kdy prožívá jakýsi boom. Je to vidět na univerzitních stavbách, z nichž většina vzniká právě od šedesátých let sedmnáctého století. Jezuité byli nesmírně aktivní i ze stavebního hlediska a právě v 60. letech 17. století začali intenzivně budovat. Budovali až do 20. let století následujícího, jejich aktivita skončila stavbou kostela Panny Marie Sněžné a Kaplí Božího Těla současného UC UP. Zdůrazněme, že to byli právě jezuité, kteří dali základ monumentální koleji, současnému Uměleckému centru FF UP, sídlu uměnovědných kateder. Tehdy, na přelomu 17. a 18. století, se v Olomouci potkalo několik šťastných okolností: nový biskup, stavební aktivita nejen jezuitů a jakási celková konsolidace města. Tento úžasný rozběh města, který kulminoval někdy ve dvacátých, třicátých letech 18. století, byl pak tvrdě přerušen vinou válečných událostí. V roce 1742 byla Olomouc prohlášena pevností.

Můžete tedy krátce shrnout, v čem spočívá jedinečnost výstavy věnované olomouckému baroku?

Myslím si, že za pouhých 60 – 80 let, v časovém úseku vymezeným přelomem 17. a 18. století, se v Olomouci vytvořila zcela svébytná kultura. Existovala zde velmi silná výtvarná kultura, např. malířství reprezentovala i celá řada domácích mistrů. Ti často přišli z ciziny, v Olomouci se aklimatizovali a zůstali. Příkladem budiž Antonín Martin Lublinský, který pocházel z oblasti dnešního polského Slezska a který v Olomouci založil moravskou výtvarnou kulturu. Nehledě na to, že díky biskupovi byli do Olomouce zváni skutečně špičkoví stavitelé, většinou z Vídně. Byla zde také poměrně silná skupina domácích stavitelů. A jen tak mimochodem: v Olomouci se objevila i hanácká opera, o čemž se dnes pramálo hovoří. Je to škoda, neboť podle mne nemá adekvátní odraz nikde v Evropě – snad až na výjimku Itálie. Jedinečnost výstavy pak spočívá v tom, že se nám podařilo nejcharakterističtější díla této doby restaurovat a ukázat veřejnosti.

O výstavě se přemýšlelo asi pět let. Co přípravy obnášely?

Je trochu neštěstí, že se tato výstava koná v zimním období. Abych to vysvětlil: její původní koncepce byla totiž směřována do letních měsíců. Chtěli jsme do výstavy zahrnout celé město - vtáhnout jeho interiér, označit kašny, jednoduše vše, co dobově s barokem nějakým způsobem souvisí. Mysleli jsme, že by mohl být např. zcela otevřen ryze barokní interiér kostela Panny Marie Sněžné. Později jsme však přišli na to, že v letním období nám nikdo nic nepůjčí, a protože je zamýšlená instalace složena z padesáti procent z výpůjček, byli jsme nuceni přistoupit na zimní termín. Ten nám umožnil vystavit celou řadu obrazů a soch, které by jinak byly téměř nedostupné. Naprostým unikátem je Pád kouzelníka Šimona od významného rakouského malíře Paula Trogera. Ten působil v daném období krátce v Olomouci a pro Olomouc dodal řadu obrazů. Právě tento obraz se po zrušení kláštera Hradisko ztratil a nalezen byl teprve před zhruba třemi až pěti lety. Po náročné restaurátorské činnosti si jej nyní můžete prohlédnout v rámci barokní výstavy. Když se ptáte, co vše obsahovaly přípravy, pak musím zdůraznit restaurátorskou činnost. Je to velmi náročná práce vyžadující spoustu času a financí. Až budete procházet výstavou, mějte na paměti, že mnohé z vystavených exponátů byly původně v tak špatném stavu, že by je nebylo možné vystavit.

Kdo díla vybral a podle jakého klíče?

Klíč k výběru děl byl dán charakterem instalace. Vystavena jsou tedy především výtvarná díla. Je pravda, že první část seznamu jsem dal dohromady já, v dalších částech se této práci však věnovala celá řada kolegů, kteří seznam doplňovali až do podoby, kdy byl vytvořen základní fundus exponátů určených k výstavě. Poté jsme zkoumali, v jakém stavu vybraná díla jsou, zda je možné je k výstavním účelům zapůjčit, zda je možné dostat je vůbec do Olomouce. Původně jsme uvažovali o celé řadě zahraničních exponátů, neboť mnoho děl je dnes roztroušeno po různých evropských městech. Z finančních důvodů jsme však často od těchto výpůjček upouštěli. Naštěstí nešlo o nějak zásadní díla. Výběr toho, co bude vystaveno, probíhal tedy po celou dobu naší práce, neboť čas od času jsme přišli na to, že určité dílo je sice pěkné, ale nedostupné.

Výstava obsahuje asi 500 exponátů od 60 zapůjčitelů. Můžete některé z nich zmínit?

Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Kroměříž a celá řada dalších institucí. Olomoucké muzeum umění je pak tím, kdo se na výstavě podílí největší měrou a rád bych na tomto místě zdůraznil vstřícnost ředitele Muzea umění prof. Pavla Zatloukala.

Bylo něco, co vás v průběhu této pětileté činnosti významně překvapilo? Mám na mysli nějaké objevné dílo.

Určitě. Jednak to bylo dílo zmíněného špičkového malíře Paula Trogera, který strávil mládí v Neapoli a italskou zkušenost pak přinesl do Rakouska. Právě Troger byl jedním z protagonistů rakouské barokní malby. Byl neobyčejně kultivovaný, kompozičně sofistikovaný. Vím, že tady existují dva jeho obrazy, z finančních důvodů se nám podařilo restaurovat jen jeden. Freska na Hradisku je také dílem P. Trogera. V Olomouci je při této příležitosti celá řada obrazů, které pohromadě jinde neuvidíte. Mnohé z nich se tak téměř po tři sta letech objevují v původním kontextu na původním místě.

Které dílo je vám nejbližší?

Nejsem nějak vyhraněn. Asi to budou kresby A. M. Lublinského a poměrně úspěšného milánského umělce Paola Paganiho, který na Moravě a v Olomouci působil pět let.

Zaznamenala jsem polemiku, jak my, dědicové baroka, s barokem zacházíme...

Myslím si, že ne až tak zle. To, co v Olomouci můžete vidět, je relativně ve slušném stavu. Mám na mysli barokní kašny, které jsou pravidelně opravovány, či Sloup Nejsvětější Trojice, který prošel obrovskou rekonstrukcí. Celkovou rekonstrukcí také prošel Klášter Hradisko. Nakonec – Umělecké centrum UP, jezuitský konvikt, je rekonstruován také. Prof. Petr Fidler z univerzity v Innsbrucku byl rekonstrukcí jezuitského konviktu nadšen. Nyní po světě říká, že v Olomouci máme nejkrásnější katedru dějin umění na světě. Olomoucké baroko je něco, s čím se můžeme chlubit. A chlubit bychom se možná měli víc, neboť Olomouc je barokem determinovaná.

Jaké jsou vaše nynější plány?

Mým hlavním zájmem je italská kresba. To je oblast, které se věnuji nejvíc. Tato tematika je v Olomouci však téměř vyčerpána. Myslím si, že s odkazem na jistou návaznost výstav – současná výstava svým způsobem navázala na před časem proběhlou výstavu gotiky – by se pozornost měla zaměřit na 19. století, které je pro Olomouc tak trochu popelkou. Došlo-li totiž v Olomouci k nějakému úpadku, tak to bylo především v 19. století. I když bude těžké jej oslavovat, myslím si, že určitá rehabilitace by přijít měla.

Ptala se M. Hronová, foto -mo-

---