Nový rektor UP prof. Miroslav Mašláň: „Univerzitu reprezentuje řada lidí, ne jen jeden člověk.“

Akademický senát Univerzity Palackého jej při své volbě počátkem listopadu nominoval na jmenování rektorem UP pro funkční období od 1. 2. 2010 do 31. 1. 2014. Miroslav Mašláň se tak stal čtvrtým polistopadovým rektorem druhé nejstarší univerzity v českých zemích. Jaké jsou jeho plány v nové funkci, co si myslí o školném a proč by měl být akademik dobrým hercem?

První otázka je nasnadě. Napadlo by vás loni touhle dobou, že se o rok později budete pomalu připravovat na setkání s prezidentem republiky a jmenování do úřadu rektora?

Ne. Tak to by mě ani ve snu nenapadlo (smích). To mě dokonce nenapadlo ani měsíc před volbou. Vlastně prvními, kdo mě oslovil s nápadem kandidovat, byli docent Kubínek a děkan Přírodovědecké fakulty Ševčík.

A jaký je to tedy pocit stanout v čele Univerzity Palackého?

No, pocit je to hezký… Jak říkám, lhal bych, kdybych říkal, že mě ta volba nepotěšila. Z druhé strany mám samozřejmě takové to vnitřní pnutí, vnitřní hlas, který mi říká „Prosím tě, kam to jdeš? Máš to zapotřebí?“. Někdy se kvůli tomu i probudím ráno dřív než je obvyklé (smích). Takže ano, těší mě to, ale zároveň vím, že je za tím velká zodpovědnost a občas je ve mně malá dušička, zda to zvládnu. Ale to ukáže čas.

Jak byste shrnul hlavní úkoly a cíle, které vás v nové funkci čekají?

Jsme vysoká škola, která má nejvíce studentů na počet obyvatel města, v němž sídlí. Do jisté míry bych si tedy přál, abychom tento trend zachovali. Avšak v žádném případě by to nemělo být na úkor kvality naší univerzity. Ona kvalita samozřejmě souvisí s tím, jak kvalitní uchazeči o studium k nám budou přicházet a s tím, jak s nimi budeme pak pracovat my. Je třeba jim nabídnout samozřejmě o něco víc, než jim nabízejí ostatní školy. Tím myslím především moderní metody výuky, kvalitní vědecko-výzkumné zázemí a také dobré kontakty, ať už v republice nebo v zahraničí. To je jeden z těch dlouhodobých úkolů, jak je já cítím. Měli bychom se také daleko více otevřít ve vztahu k zahraničí a posílit tak pozici Univerzity Palackého v klubu prestižních univerzit nejen této země. Musíme dosáhnout toho, aby minimálně ve střední Evropě jméno naší univerzity vzbuzovalo úctu a respekt.

S tím souvisí i kooperace univerzity s městem. Jakým způsobem chcete rozvíjet spolupráci v této oblasti?

Spolupráce s městem je pro nás určitě velmi důležitá. Olomouc do jisté míry na naší univerzitě závisí a samozřejmě to platí i naopak. Byl bych rád, kdyby se nám, řekněme v příštích dvou letech, podařilo rozvinout s městem, případně za podpory kraje, nějaký relativně velký projekt. Mám konkrétně na mysli například vybudování popularizačního centra vědy, které by mělo podnítit zájem mládeže o vysokoškolské vzdělání, především pak o vzdělání přírodovědného a technického charakteru.

Nadcházející čtyřleté rektorské období bude náročné hned v několika ohledech. Na jedné straně bude stávající ekonomická krize nutit i vysoké školy omezovat své výdaje, na straně druhé se připravují obrovské investiční aktivity, vyplývající z projektů VaVpI. Jak jste připraven postavit se těmto výzvám?

Ano, potýkáme se s jistou nepříznivou ekonomickou situací, která je zapříčiněna tím, že stát není schopen ufinancovat potřeby vysokých škol. Nyní probíhá na úrovni státu proces, který by měl při přerozdělování finančních prostředků více zohledňovat kvalitu a já doufám, že my v tomto procesu uspějeme a existenčně se nás to nedotkne. Na druhé straně, pokud máme před sebou období stagnace, bylo by jistě nesprávné nevyužít příležitosti v podobě prostředků, jež se nabízejí ze zdrojů evropské unie. Taková možnost už se jen tak opakovat nebude. Myslím si, že bychom tyto prostředky měli v maximální možné míře využít a pokračovat v realizaci všech našich projektů. I za cenu toho, že se budeme muset uskrovnit a někde na provozních nákladech šetřit. Určitě se najdou způsoby jak ušetřit, ačkoli se hovoří i o tom, že si budeme muset vzít půjčku, abychom vše „utáhli“. Zatím však toto rozhodnutí nepadlo. Nesmíme zapomínat, že pokud nevyužijeme možnosti fondů EU, mohli bychom univerzitu posunout z vyšší kategorie vzdělávacích institucí do té nižší a zavřeli si tak sami dveře. Z mého pohledu je základním úkolem univerzity vědecko-výzkumná práce. A na tu musí pedagogické aktivity navazovat.

Další závažný moment představují dvě připravované reformy - reforma terciárního vzdělávání a reforma financování vědy a výzkumu. Jaký je váš názor na jejich optimální podobu?

Pokud se podíváme na reformu terciárního vzdělávání, tak je potřeba nalít si čistého vína. Myšlenka, že bude mít téměř sto procent populace vysokoškolské vzdělání, nemůže fungovat. Není na světě stát, který by to dokázal ekonomicky zvládnout. Jistě, nebylo by špatné, kdyby byl řidič trolejbusu vysokoškolsky vzdělán v literatuře a recitoval Puškina, a určitě se takoví lidé najdou, ale z pozice státu je to nemožné.

V podstatě jsme tady měli nějaký systém, který fungoval sto let a až nyní se přešlo na systém bakalářů a magistrů, avšak společnost není připravena na „konzumaci“ bakalářů. Ve společnosti to není chápáno jako plnohodnotné vysokoškolské vzdělání. Teď je otázka jak z toho. Pravděpodobně by mělo dojít k formě nějakého rozdělení vysokých škol na školy, které se budou orientovat na profesní přípravu a budou spíše pedagogického charakteru a vysoké školy, které budou připravovat - asi je to nepěkné, když to tak řeknu – elitu, tedy inženýry, lékaře apod.

Pokud se týká vědy a výzkumu, stát se nyní snaží do systému financování prosadit „zásluhovost“. Letos se vlastně poprvé dělí část rozpočtu podle bodového hodnocení výsledků. Souhlasím s tím, že je třeba nějaké kritérium zavést, bohužel systém jak je nastaven nyní, není ideální. Dokonce si myslím, že je špatný. Stávající systém například potlačuje spolupráci univerzit. Když vezmu spolupráci naši univerzity s brněnskou: Teď si každý řekne „No jo, tak my s nimi nebudeme spolupracovat, aby ty body skončily u nás.“ Těžko také v jednom balíku srovnávat společenské vědy a vědy přírodní. Každopádně je třeba kladně kvitovat snahu zavést u nás hodnocení kvality. Jen je třeba najít optimální řešení.

Jak se stavíte k problematice školného?

Osobně bych systém školného zavedl a z hlediska státu bych postupoval velmi jednoduše: ať každý student dostane od státu půjčku na svá studia. Samozřejmě ji ale nedostane do ruky, ty peníze dostane vysoká škola, na níž bude studovat, a to s jednoduchou podmínkou. Když vystuduješ řádně, v řádném termínu, tak je to nenávratná půjčka. Když nevystuduješ nebo si budeš studium neúměrně prodlužovat, tak vše splatíš státu. Bohužel na to asi ale žádná politická strana nepřistoupí, protože jde o příliš jednoduché řešení (smích).

S UP jste spjat více než dvacet let. Jak hodnotíte cestu, jíž univerzita ušla od roku 1989?

Myslím si, že ty rozdíly ani nelze srovnat. Vezměme si třeba ten nejjednodušší pohled – hledisko technické vybavenosti. Možností, které dnes pracovníci i studenti mají, je neskutečně více než před deseti dvaceti lety. Ještě před příchodem na UP jsem působil v bývalém Sovětském svazu, kde jsem někdy v roce 1982 dostal jako obyčejný aspirant osobní počítač. Byl samozřejmě na úrovni té doby, ale když jsem pak přišel do Olomouce a viděl jsem vybavení výpočetní technikou tady, tak jsem si dal závazek, že na tyhle stroje nikdy nešáhnu. Technické vybavení na UP bylo tehdy katastrofální. A dnes? Když jsem zhruba před deseti lety psal projekt, v jehož rámci jsme chtěli provádět měření pro náš výzkum v Japonsku, tak než ten projekt stačili posoudit, což bylo asi rok a než jsme přistoupili k jeho řešení, tak se karta obrátila a Japonci začali měřit u nás. Celá řada pracovišť má dnes vybavení, které odpovídá lepšímu evropskému průměru. Samozřejmě stejně obrovský vývoj lze vidět i v dalších oblastech.

Jak ovlivní nová funkce vaši dosavadní vědeckou práci?

Zcela jistě to mou práci ovlivní, ale jak už jsem někde říkal, poslední léta jsem se soustředil již více na práci organizační. Vědeckou práci ve smyslu měření a počítání ať raději dělají mí mladší kolegové, kteří jsou v řadě oblastí lepší než já. A tak to má být.

Často slýcháme, že v dnešní době by neměl být rektor pouze nejvyšším představitelem vysoké školy, ale je třeba aby byl i dobrým hospodářem a manažerem. Souhlasíte?

Asi by měl být i to druhé. I když rektor stojí v čele univerzity, nemusí být vždy ten, kdo reprezentuje. Kdyby na univerzitě někdo získal Nobelovu cenu a nebyl rektorem, ale třeba jen vědeckým pracovníkem, bude daleko lepším reprezentantem než nějaký rektor (smích). Tu školu reprezentuje řada lidí, ne jen jeden.

Každopádně i rektor by měl mít představu o chodu instituce, kterou vede, a to nejen z pohledu společenského, ale i z pohledu ekonomického. Ačkoli osobně preferuji kolektivní rozhodnutí, rektor asi ovlivní konečné řešení více než jiní. Jindy je třeba zase rychlého a rázného řešení a i v té chvíli musí být schopen se rázně rozhodnout. Je tedy třeba, aby byl i dobrým hospodářem. Přehled by jistě měl mít.

Jaký jste byl vy student?

Asi normální (smích), takový jako všichni studenti. Zcela jistě se do studijních výsledků každého promítnou okolnosti doby, třeba když se zamiluje (smích). Když vzpomínám na svá studentská léta, tak první dva tři roky jsme dostávali opravdu zabrat, ale od čtvrtého roku byly vztahy s pedagogy víc kolegiální. To už jsem pracoval v laboratoři. Tím ovšem nechci říct, že jsem se nezúčastňoval nějakého společenského života (smích).

Kdo vás vlastně přivedl k vědě? Proč zrovna fyzika?

To bylo asi ještě na gymnáziu ve Zlíně, kde nás učil pan profesor Záruba, mimochodem absolvent olomoucké univerzity, a ten mě k  fyzice přivedl. Jinou touhu jsem asi neměl a zřejmě jsem si ani jinou možnost nepřipouštěl.

Jak velkou roli hraje v práci vědce náhoda?

Určitě velikou. I když se říká, že náhoda přeje připraveným. Zcela jistě těch náhod musí být v životě hodně a asi těžko předikovat, co by se bez náhody obešlo a co ne, co náhoda vlastně je. Kupříkladu mě a kolegu Zbořila, se kterým jsme řadu aktivit prováděli společně, svedla dohromady náhoda. Ještě jako student byl ke mně poslán, zda by si nemohl něco v laboratoři změřit. A nakonec se z onoho setkání vyvinul výzkumný program laboratoře, která má dnes několik desítek lidí.

Co podle vás chybí českým vědcům, aby byli úspěšnějšími?

Obecně bych řekl hlavně potřeba stabilního prostředí. Aby nám stát neměnil způsob financování každé čtyři roky. Jak jsem již říkal, právě stávající způsob naruší z čistě formálního pohledu chod některých institucí, přičemž rozhodně nemusí jít o špatná pracoviště. Protože budou ale prostředky přicházet z různých zdrojů a protože ne vše jde využít na vše, může to ve výsledku chod jednotlivých pracovišť narušit. Samozřejmě, mohou se tomu přizpůsobit, ale k tomu je potřeba právě ono stabilní prostředí. Pokud každý rok musíte žádat o grant, vyžaduje to už jen z  formální stránky dost času a energie, která pak chybí jinde. V momentě, kdy výzkumný tým produkuje nějaké výsledky, tak by měl být podporován dlouhodobě.

Jak vás poslouchám, práce vědce je vysilující po všech možných stránkách. Jak tedy dobíjíte energii?

Aktivně. Když mám náladu, občas si jdu zaběhat. Byly dokonce doby, kdy jsem týdně běhal třicet kilometrů. V létě se snažím jezdit do práce na kole, v zimě pak na běžky. Občas si jdu zaplavat. Není to tak, že bych toužil po nějakých závratných výkonech, na to nemám schopnosti ani věk (smích). Na druhou stranu, loni jsem na kole najezdil přes čtyři tisíce kilometrů…

Takže budete rektorem, který bude do úřadu jezdit na kole?

Zcela jistě! I když, asi nebudu jezdit na rektorát, ale k nám na Šlechtitelů, kde si dám sprchu a pak se projdu do práce.

Prý také hrajete ochotnické divadlo… Jak se dostane fyzik k divadlu?

Asi před deseti lety se v obci, ve které bydlím obnovila činnost ochotnického souboru. A ten do jedné hry potřeboval mladého člověka, který hraje na housle. Což jsem já nebyl, ale můj syn zrovna v té době hrál na housle. A tak za mnou přišel šéf souboru, zda by tam nechtěl hrát a protože byl syn tehdy ještě malý, tak jsem ho doprovázel. A jak tak sedím, přišli za mnou, jestli bych jim něco nezahrál a už jsem tam byl. A pak už byly role různé, tu menší, tu větší.

Zřejmě vás to baví…

Určitě moc. Fascinuje mě proces přípravy představení. Nepodílím se na přípravě organizačně, ale na dobu zkoušky se ponořím do světa dané hry a zapomenu na starosti kolem. Je to úžasné.

Říká se, že politici by měli být dobrými herci. Platí to i o akademicích?

Já to řeknu jinak. Řekněme, že když vezmeme nějakého profesionálního houslistu, tak vrcholem jeho snažení je koncert. No, a u akademického pracovníka by měla být vrcholem jeho práce přednáška. A tam musí být hercem, musí dát svému vystoupení nějaký náboj.

---

Prof. RNDr. Miroslav Mašláň, CSc. (1957), dosavadní vedoucí Katedry experimentální fyziky PřF UP působí mj. v Centru pro výzkum nanomateriálů a je koordinátorem projektu Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů PřF UP. Je také zakladatelem Vědecko-technického parku UP a řešitelem jedenácti projektů s úhrnnou dotací nad 160 milionů korun. V letech 2000–2005 zastával funkci prorektora pro záležitosti vědy a výzkumu UP. Je absolventem Fyzikální fakulty Běloruské státní univerzity, doktorát získal na Univerzitě Karlově a kandidaturu v Ústavu aplikované fyziky BSSR. Od roku 1987 pracuje na UP, kde získal docenturu a profesuru v oboru Aplikované fyziky. Říká se o něm, že hraje na rovinu a nesnáší zákulisní intriky. Je ženatý a má tři děti.

---

Prof. Miroslav Mašláň jednou větou…

Kam se chystá na léto: Ještě neví, ale přemýšlí o výletu do Splitu na kole, který absolvoval už před třemi lety, tentokrát přes Rakousko a Slovinsko.
Co právě čte: Šeptem: Soukromý život ve Stalinově Rusku od Orlanda Figese.
Co poslouchá: Jakoukoli dobrou muziku, v posledních letech našel zalíbení v operním a sborovém zpěvu.
Co si dá v restauraci: Cokoli s houbami a smetanovou omáčkou.
Vzorem je mu: Pjotr Leonidovič Kapica, nositel Nobelovy ceny za fyziku (1978)

foto -mo-

---