„Jsem syn sedláka. S touto nálepkou nebylo dříve snadné vystudovat medicínu,“ říká Jan Pavlinec, absolvent LF UP, dnes zkušený americký lékař

MUDr. Jan Pavlinec absolvoval Lékařskou fakultu UP v roce 1961. Znovu byl promován v říjnu roku 2011. Po padesáti letech se společně s ním zúčastnilo Zlaté promoce LF zhruba pětapadesát jeho dřívějších spolužáků. Většina z nich má dnes za sebou padesátiletou praxi v rozmanitých lékařských oborech. Jsou to lidé, kteří za svůj dosavadní život zažili řadu nelehkých společenských změn. „Dnešní den mi hodně připomněl dny strávené na Univerzitě Palackého, které si i s mnohaletým odstupem velmi vážím,“ sdělil absolvent oboru Všeobecné lékařství Jan Pavlinec, který i dnes udržuje svou praxi na Floridě a Žurnálu poskytl krátký rozhovor:

Jak vnímáte dnešní den, svou Zlatou promoci?

Odpovím vám mírně zeširoka. Myslím si, že Lékařská fakulta Univerzity Palackého má vysokou úroveň, vzpomínám na ni vždy s úctou. Víte, můj syn nyní studuje druhým rokem medicínu v Americe a už teď si myslí, že je lékař. V Americe to ale není nic výjimečného. I když se snažíte podle přísahy pomáhat, není to v této zemi vždy jednoduché. V Americe totiž lékař nemůže přiznat sebemenší pochybení či zaváhání, neboť by se na něj okamžitě sesypali advokáti. I proto je tam každý „perfektní“. Snažím se synovi vysvětlit, že to, že udělal pár zkoušek, z něj ještě zdaleka lékaře nedělá. Říkal jsem mu: „Věř tomu, že Pán Bůh tě pokoří každý den, přestože si myslíš, že všechno víš“. Dnešní den mi pak připomněl, jak hodně si své alma mater vážím. Tady v Olomouci jsem se totiž hodně naučil.

Jak se stalo, že jste vyměnil Olomouc za Floridu?

Prof. Jiří Šantavý mne vždy směroval k tomu, abych se hodně učil biochemii, prof. Josef Zrzavý pak totožnou aktivitu vyvíjel ve prospěch anatomie a fyziologie. Dnes můžu všem studentům – a to nejen oboru Všeobecná medicína – vzkázat, že se mi tehdejší profesorský tlak na to, abych se hodně učil, vyplatil. Když jsem totiž v Americe dělal zkoušky, byl jsem společně s dalšími olomouckými absolventy lepší než absolventi z Brna a Prahy. Obou jmenovaných osobností si dodnes nesmírně vážím.

Pocházím z Javorníku a jsem synem sedláka. Věřte, že s touto nálepkou nebylo jednoduché vystudovat v době reálného socialismu vysokou školu. Pro mnohé jsem byl nepřítel socialismu, a tak jsem byl z UP málem vyhozen už po absolvování druhého ročníku. Když pak vzpomenu na pátý ročník, také to nebylo vůbec jednoduché období. Jako evangelík, který navštěvoval nedělní školu, jsem měl s tehdejším režimem neustále problémy. Příznivci marxismu mi tehdy říkali: „Podívej se, i když jsi v pátém ročníku, tak si nemysli, že tě nemůžeme vyhodit.“

Po absolutoriu jsem chvíli působil na olomoucké neurochirurgii. Ne, že by mne i odtamtud chtěli vyhodit, odešel jsem sám. Velmi mne totiž deprimovaly tamní zoufalé dětské diagnózy. Pamatuji si, jak mi prof. Zapletal tehdy říkal: „Mluv s rodiči těchto dětí...“ Já jsem to nedokázal, a tak jsem se raději začal věnoval urologii, později břišní chirurgii. Krátkou dobu jsem také pracoval ve Zlíně a tehdy, jako nejmladší v naší zemi, jsem složil z těchto oborů atestaci. To mi bylo dvacet sedm let.

V roce 1968 jsem emigroval do Rakouska, kde jsem působil rok. Nějakou dobu jsem také pracoval na chirurgii v tehdejším západním Německu a v Anglii. Později jsem se přestěhoval do Ameriky. V současné době bydlím a pracuji na Floridě, v Pompano Beach, jako obvodní lékař. Mám kanadskou ženu a čtyři děti. Když jsem byl vážně nemocný, často jsem vzpomínal na slova své babičky, která říkávala: „Kdo radosti doma nemá, po světě ji darmo hledá“. Dnes děkuji Bohu za každý den života a rád bych ještě i chvíli pracoval.

Podařilo se vám v Olomouci nyní, po padesáti letech, potkat se svými nejlepšími studentskými kamarády?

Ano. Potkal jsem se např. s docentem Luďkem Majerem, mým nejlepším přítelem, a také např. MUDr. Hoňkem…

Ptala se Milada Hronová, foto Jiří Doležel

---