Akademici, jak je neznáte: Soňa Formánková
První ženou v našem seriálu je vedoucí katedry sportu, předsedkyně našeho akademického senátu a první držitelka fakultní výroční ceny Amos roku, věčně dobře naladěná Soňa Formánková.
Vedle zmíněných funkcí je především odbornou asistentkou v oboru gymnastika a její didaktiky, za dva roky oslaví čtvrtstoletí působení na fakultě. Přestože jí připadá, že jít po pracovní době do tělocvičny je trochu masochismus, chodí si zacvičit s hudbou, jezdí na kole či na běžkách. S úsměvem pak v souvislosti se svým věkem tvrdí: „Kdyby všechny padesátky v zemi byly stejně zdravé, temperamentní, optimistické, činorodé, slušně vypadající a psychicky vyrovnané, navíc skromné jako já, to by byl hrob pro psychology.“
A teď již odpovědi na naše klasické otázky:
Říká se, že nejlepší učení je prostřednictvím zážitku. Jaký je Váš nejzajímavější zážitek týkající se působení na fakultě a čemu Vás naučil?
Podepisuji, že nejlepší učení je prostřednictvím zážitku. Tím pro mne byla možnost několik let působit vedle Učitelek Jany Šopkové a Hanky Krapkové. Přísná vlídnost a nadhled – snad jsem to od nich opsala dobře! Jinak mám za těch několik desetiletí na fakultě zážitků nepřeberně. Mnoho z nich nezapomenutelných, mnoho neprezentovatelných.
Kdybyste měla tu možnost pozvat kohokoliv na večeři, kdo by to byl a z jakého důvodu?
Nejspíš bych měla pozvat nějakou významnou osobnost. Vím ale, jak jsem ostýchavá a stydlivá, takže by nejspíš vázla konverzace. Také záleží na tom, kdo by večeři připravoval. Pokud bych ji měla vařit já, pozvala bych Járu Cimrmana. Nejspíš by byl rád a určitě by nepřišel, takže by neprasklo, jak mizerná jsem kuchařka. V restauraci bych teď nejraději poseděla se svou sestrou. Je sice nevidomá, ale slyší i to, co slovy neříkám, a umí mě krásně seřvat.
Čemu jste se naposled od srdce zasmála nebo pro co jste se nadchla?
Asi to ode mne nebude příliš hezké a kolegiální, ale až k slzám jsem se smála při prvním zhlédnutí videosekvence o reakci na novou formu zkoušení anatomie. Nemohu za to, ale doslova jsem hýkala smíchy (to jste nebyla jediná – poznámka autorů).
Dnešní moderní technologie často smazávají hranici mezi soukromou a pracovní sférou. Navíc akademik často vyučuje po večerech a o víkendech, jezdí na konference po celém světě. Jak se Vám daří slučovat či naopak oddělovat soukromý život od pracovního?
Rodinný a pracovní život příliš neodděluji. Moje děti jsou zhruba ve věku mých studentů, takže to vychovávám a „liskám na jednu hromadu“ doma i v práci podobně (všichni mi budou dělat na důchod). V ovlivnění osobního života to mám celkem zvládnuto tím, že umím výborně „vypnout“. Nahodím spořič a žiju si. Taky mi pomáhá heslo: Nemusíš vědět všechno! Takže nejlepším „facebookem“ je pro mne pivo a zelená s kamarádkami po cvičení.
„Člověk mnoho vydrží, má-li cíl,“ pravil Tomáš Garrigue Masaryk. Jaké jsou Vaše cíle, ať už osobní, pracovní či jiné?
Vždycky jsem byla nohama dost na zemi, takže ani mé současné cíle nejsou nijak vzletné: co nejdéle udržet myšlenku i sfinktery, optimismus a přátelství všech, které za přátele považuji.
Michal Šafář se Vás ptá, jak Vám dupou králíci…
Jak mi dupou králíci? Jsou tak akorát velicí…Takže kvalitně. To mě napadlo jako první. Pak jsem přemýšlela, co se chce kolega Šafář dozvědět, a našla jsem si, že výklad tohoto dotazu lze chápat jako dotaz na to, jak se mám. Takže: Mám se hezky.
Na co byste se chtěla zeptat Františka Chmelíka, kterého představíme v další části našeho seriálu?
Smůla je, že Františka příliš neznám, takže zeptat se ho na Bierhanzlovu mast (což mne při pohledu na tohoto mladého muže napadá) si netroufám. Takže se zeptám: Franto, je něco, co fakt hodně nesnášíš?
Předchozí části:
Aktuální zpravodajství a publicistiku z Univerzity Palackého najdete na stránkách Žurnálu Online.
