Akademici, jak je neznáte: Michal Šafář
Po Michalu Kudláčkovi se náš (ne)akademický seriál věnuje dalšímu nositeli tohoto křestního jména – Michalu Šafářovi, sportovnímu psychologovi a vedoucímu katedry společenských věd v kinantropologii.
Život Michala Šafáře je s fakultou tělesné kultury spojen již 23 let, v roce 1991 nastoupil jako student na obor Tělesná výchova – pedagogika, od roku 1999 je akademickým pracovníkem. Přednáší psychologii sportu, koučink a mentální trénink, a prý aby se z toho nezbláznil, garantuje dále oblast běžeckého lyžování a cyklistiky. Rád se jen tak válí, čte, běhá, jezdí na kole, chodí venku bos a občas se zájmem provokuje. A hlavně je to veselá kopa, což dokládají i jeho odpovědi.
Říká se, že nejlepší učení je prostřednictvím zážitku. Jaký je Váš nejzajímavější zážitek týkající se působení na fakultě a čemu Vás naučil?
Hluboký zážitek mi již mnoho let přináší samotná ranní cesta do práce. Když jedete na FTK do Neředína tramvají, tak nemůžete uniknout zásadním informacím, které pravidelně vysílá dopravní podnik. Za pozornost stojí zejména poslední dvě zastávky – na té předposlední vás jemně připraví hlášení „Hřbitovy“. A pokud byste tomu náhodou nevěnovali dostatečnou pozornost, tak přichází další stanice a s ní poněkud definitivnější: „Neředín – krematorium. Konečná stanice, prosím vystupte.“ Myslím, že dosud nikdo nikdy nepřejel. A já jsem vděčný, že mohu pokračovat ještě kousek dál rovně pěšky a všechny případné potíže, starosti a komplikace, které mne na fakultě mohou potkat, se tak nějak nenápadně stávají méně tíživými.
Kdybyste měl tu možnost pozvat kohokoliv na večeři, kdo by to byl a z jakého důvodu?
Karla Peška „Káďu“, olomouckého rodáka, vynikajícího prvorepublikového fotbalového a hokejového reprezentanta, kapitána „Železné Sparty“. Protože je za ním úchvatný životní příběh. Byl mimořádným sportovcem - nejen výkony, ale i svým přístupem a chováním. Vystudoval dvě vysoké školy, nepodvolil se komunistickému režimu.
Čemu jste se naposled od srdce zasmál nebo pro co jste se nadchl?
Sobě. Minulé pondělí, když nás s kolegou Hamříkem vyslali společně prodávat charitativní punče. Výsledkem byla smrtelná kombinace neschopnosti vrátit správně drobné s nemotorností při přípravě příslušného nápoje. Ta dlouhá fronta prokřehlých zákazníků se zas tak moc nesmála, ale my jsme se bavili výborně.
Dnešní moderní technologie často smazávají hranici mezi soukromou a pracovní sférou. Navíc akademik často vyučuje po večerech a o víkendech, jezdí na konference po celém světě. Jak se Vám daří slučovat či naopak oddělovat soukromý život od pracovního?
Plně jsem je sloučil. Doma pravidelně přednáším a nechávám se oslovovat pane doktore, na fakultě pak pobíhám v nočním úboru a pohlavkuji neposlušné kolegy i studenty.
„Člověk mnoho vydrží, má-li cíl,“ pravil Tomáš Garrigue Masaryk. Jaké jsou Vaše cíle, ať už osobní, pracovní či jiné?
Moc se mi líbí životní motto „Není důležité zvítězit, ale zesměšnit se“ (František Langer). Snažím se to integrovat do všech oblastí života - tedy pohybovat se v něm tak, abych se za sebe nemusel moc stydět a v druhých zanechal alespoň malou stopu radosti.
„Kdybys měl možnost profesně spolupracovat (coby sportovní psycholog) s jakýmkoliv sportovcem na světě, kdo by to byl a proč?“ Tak zní otázka adresovaná Vám Michalem Kudláčkem. Jaká je Vaše odpověď?
Byl by to Dolgorsurengiin Dagvadorj, známý jako Asashoryu Akinori, první mongolský „grand šampion“ v zápase sumo, 68. Yokozuna v historii profesionálního suma. To, co dokázal, v sobě nese poselství – v každém vysmívaném, šikanovaném, chudém, obézním chlapci bije srdce nepřemožitelného bojovníka.
Na co byste se chtěl zeptat Soni Formánkové, která Vás bude v našem seriálu následovat?
Soňo, jak ti dupou králíci?
Předchozí akademici:
Aktuální zpravodajství a publicistiku z Univerzity Palackého najdete na stránkách Žurnálu Online.
