S profesorem Josefem Jařabem o stále platné definici univerzity

„Zdá se, že jsme ztratili perspektivu: co chceme a co nechceme.“

Slavnostní setkání v aule FF UP při předání Ceny Františka Palackého prof. Josefu Jařabovi, a zejména téma přednášky letošního laureáta – Ještě stále myšlenka univerzity – nebylo možné nevyužít k obsáhlejšímu rozhovoru o poslání univerzity a její roli ve společnosti. Jeho hlavní, stále aktuální a insirativní myšlenky, předkládáme nyní našim čtenářům:

Ve vaší přednášce mne mj. zaujala ta trochu provokativní úvaha nad tím, že by univerzity neměly pouze přijímat požadavky společnosti a reagovat na ně, ale že by tyto požadavky samotné měly zároveň formulovat a tak společnost ovlivňovat…

Chtěl jsem hlavně zdůraznit, že by se měly více zapojit do vývoje společnosti a ovlivňovat její myšlení. Což je zároveň ošidná – jak se říká „tricky“ – otázka, protože skrývá důvody, kterých využívá také druhá strana. A ta pořád opakuje: univerzity jsou věže ze slonovinové kosti a snaží se o izolovanost od společnosti. Je jistě pravda, že některé univerzity, někde a v nějakém období tak mohly působit, což je pochopitelně špatně. Já ale právě zdůrazňuji, že je nutný posun ve vnímání aktivní role univerzity ve společnosti.

Jakým konkrétním způsobem by tedy měly univerzity k formulaci „požadavků doby“ přistupovat?

I v souvislosti s nedávnými protesty, kdy se mluvilo o obraně akademických svobod a autonomie univerzit, jde především o to, že univerzita by měla být vzorem demokracie a samosprávy, demokratického ducha a jeho konkrétní aplikací. Pokud se na univerzitách děje to, co se dělo na plzeňských právech nebo kdekoli jinde, možná i u nás, pak je to také špatně.

Další věc je propojování toho, čemu se říká „town and gown“, tzn. aby společnost cítila, že je to její univerzita. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale myslím si, že myšlenka Večerních rozmluv, na počátku a v podstatě velmi skromná, přispěla k takovému propojení víc, než jsem si vůbec uměl představit. V současné době se mi zdá, že vztah mezi městem a univerzitou není příliš plodný, že převažují spíše nejrůznější formální prohlášení a chybí konkrétní nápady, které by k prospěšnějšímu propojení mohly přispět. Neměli bychom jen prosit o peníze na naše aktivity, ale také se ptát, co můžeme městu nabídnout. Myslím, že vývoj AFO v posledních letech ukazuje správným směrem, když se snažíme o přesah do města a regionu.

Ale univerzitních akcí, které směřují jako nabídka k širší veřejnosti, přibývá…

To je dobře, a já neříkám, že nejsou vůbec, ale že je třeba v tom stále intenzivněji pokračovat a že je to stejně důležité jako to, jak se po studiích absolvent uplatní na trhu práce.

Kromě toho by samozřejmě měly významné osobnosti ve městě a ve společnosti více vystupovat a univerzita by měla spolu s městem a krajem pomoci tomu, aby Olomouc byla viditelnější. I jako univerzitní město.Toto jsem měl na mysli i v celospolečenském a globálním měřítku. Myslet kreativně a bádat a posunovat poznání v té společnosti – to vždycky byla záležitost univerzit a lidí z univerzit.

To za prvé, a za druhé: při současném chápání univerzity po nás praxe chce, abychom studenty učili to, co právě teď potřebuje. Ale praxe je schopna požadovat jenom to, co potřebuje dnes, kdežto my bychom měli umět odhadnout, co bude potřebovat také v budoucnu a vychovat lidi kreativní a přemýšlející, kteří budou schopni odpovědět na otázky, které se budou muset řešit i zítra a pozítří.

Karel Čapek v jednom ze svých fejetonů apeluje na to, aby lidé, kteří vědí, ať botanik, historik nebo lékař, své vědění předávali svým spoluobčanům a byli jim ku prospěchu…

Ta myšlenka je stará a jde až k Aristotelovi. A za první republiky to inteligence cítila a myslím, že to cítil také Václav Havel, totiž že posláním intelektuála je využít svého talentu a nabídnout své schopnosti ostatním. To ale znamená, že se bude vzdělávat a nebude vydělávat ani od patnácti, ani od osmnácti, ale až od dvaceti pěti nebo dvaceti osmi let. To je důležitý moment, a proto je nesmyslné mluvit o nějakém parazitování.

Narážíte na označení studentů jako „parazitů“?

Ano, to je možná klíčová otázka. Protože z odpovědi na ni pak vyplývají všechny další. To je velmi závažná věc a jsem dost užaslý z toho, že takový výrok nevzbudil výraznější reakce. Neboť jestliže někdo něco takového řekne, tak to znamená, že si o této části společnosti nemůže myslet nic pozitivního a určitě tedy ani neuvažuje o tom, jak přispívá k rozvoji celé společnosti. S někým takovým se pak logicky už nemůžu shodnout skoro na ničem.

V této souvislosti jste hovořil o tom, že by měla existovat nějaká dohoda mezi univerzitami a společností. Jak by měla vypadat?

Především musí být postavena na důvěře a ta důvěra musí být v něčem zakořeněna – a sice v tom, že chápu, že ve společnosti dochází k nějaké dělbě práce. Byla období a byla místa a země, kde to dost dobře fungovalo. Určitě třeba v 19. století, kdy se univerzity de facto stávaly nositelem a symbolem národního cítění a inteligence byla tou první řadou patriotických úsilí. Dnes by to neměl být patriotismus, ale humanismus – cítění vzájemné solidarity mezi lidmi, kteří mají různé poslání, různou úroveň vzdělání, kdy se ti méně či jinak vzdělaní budou moci spolehnout na ty vzdělanější, kteří jim budou umět nabídnou to, co při studiu a bádání zjistili, co vědí a umějí. Proto nemám rád onu filozofii, podle které jsou tady vysoké školy hlavně kvůli naší konkurenceschopnosti. Pan premiér nám říká, že musíme být konkurenceschopní a ještě počítat s tím, že na to budeme mít jen dvoutřetinové rozpočty. Moje role v této chvíli je mu říct: zamyslete se nad tím, co to říkáte, pane premiére.

Nedávno jeden britský literární kritik a univerzitní pedagog prohlásil, že s příchodem manažerů se z univerzity vytrácejí její tradiční hodnoty, především kritický duch, ke kterému mají vychovávat. Cítíte to také tak?

To je určitě pravda a je to globální jev. Říkal jsem už autorovi Bílé knihy Petrovi Matějů, že když studoval školství a jeho řízení v USA, studoval jednostranně, protože tam viděl jen to, co jedna strana v této zemi chce, aby se prosadilo – manažerské vedení. Ale od toho my tu nejsme. Já jsem se stal manažerem, aniž jsem o tom věděl, ale myslel jsem hlavně na to, že univerzita musí poskytnout prostor svobodně se rozvíjet a rozvíjet intelekt každého z nás, zda se měřítko svobody posune dál, nebo se zkrátí – hlavně pro studenty. Ta priorita studentů je velmi důležitá – moc hezky to řekl při besedě v aule FF prof. Wilhelmovi jeden náš student: jak bych tady mohl být studentem, kdybych viděl, že ve mne jako ve studenta není důvěra?

To je další téma, o kterém jste mluvil – že transformace vysokých škol, která začala v devadesátých letech, zdaleka ještě neskončila.

Jakási stagnace ve vysokoškolském vzdělávání, a ve vychovávání celé společnosti vůbec, je celosvětová. Částečně je způsobena tím, čemu se tak ošklivě říká masifikace vysokoškolského vzdělávání. Ale také – a možná víc – oním manažerstvím a tím, že se chápe vzdělání jako tovární produkt, jako komodita, která se dá prodávat. I proto jsem v zásadě nešťastný například i z vývoje online univerzit. To není vzdělávání, to je příprava na testy: mám-li volit mezi odpovědí a), b), c), d), na padesát procent se mohu trefit. Nikdy jsem neotevřel žádnou knihu a můžu absolvovat. Je to absurdní příklad, ale i to je možné. A vše je propojeno se vším. Když byl u nás prof. Liessmann, jeho odpověď byla: čtěte dobrou starou literaturu. Není to samozřejmě stoprocentní odpověď na všechno, ale částečně to odpověď je. Protože to dává možnost identifikace s něčím, s někým, kdo myslí a cítí – jako třeba Balzac, Shakespeare a jejich hrdinové, co mě nutí, abych přemýšlel a přemýšlel o sobě a o světě. A to je i poslání a myšlenka univerzity – hledání odpovědí na otázky, které bychom si měli klást, otázky po smyslu našeho konání, přemýšlení, našeho bytí. A my si je neklademe, a to se potom projevuje také v celé společnosti.

Myslíte si, že univerzity k tomu využívají dostatečně svých privilegií – akademické svobody, akademické samosprávy, autonomie?

Řekl bych, že studenti i učitelé tuto svou roli podceňují. Mnohokrát se stalo, že bylo třeba opakovat volby do senátů pro nedostatek voličů. To tedy pardon – tak k čemu vlastně byla ta revoluce? Nevyužíváme toho, čeho jsme dosáhli.

Z tohoto pohledu se pak protesty, které nedávno proběhly, mohly zdát jako poněkud nevěrohodné…

To se vracíme k tomu britskému kritikovi: znamená to, že se na vysokých školách nevychovává. Máme-li tam manažera, o němž víme, že je prakticky všemocný, tak já jako jedinec se svými schopnostmi už jakoby ztrácím na ceně. Ale to není záležitost pouze vysokých škol, ale celé společnosti. Mnoho lidí například nechce jít k volbám, protože nemají víru v to, že lze něco změnit, že oni sami mohou něco změnit. A to je hrozné, a je to dlouhodobý proces, stav, který se nijak náhle nezmění. Proto jsem také uvítal protesty proti reformám, i když vím, že důvody jednotlivých účastníků, třeba i studentů, mohly být různorodé.

Při protestech se mluvilo i o tom, že vysoké školy reformy potřebují, byť ne zrovna v podobě, jakou předkládal ministr Dobeš. Jaké změny jsou podle vašeho názoru nutné?

Reforem je určitě potřeba, a v prvé řadě je třeba přistoupit k diverzifikaci vysokých škol. Při jejich zakládání v devadesátých letech jsme v tomto směru zkazili, co jsme mohli. Já jsem v té době např. projevoval odpor vůči vzniku univerzity v každém okresním městě. Otevřeli jsme tu otázku zakládání nových vysokých škol a jejich charakteru už při zasedání ČKR na začátku devadesátých let tady u nás v Olomouci. Bylo to také volání po diverzifikaci škol. A tehdy mi kolega Palouš řekl, že je to „takové nedemokratické“. Tak jsme nediverzifikovali a vznikaly nové veřejné a soukromé vysoké školy jak houby po dešti. Ale tak se přece nezakládají univerzity – že si to někdo přeje a má zrovna prázdnou budovu po OV KSČ. To nestačí.

O tomto tématu se ale už začíná hovořit…

Tak proč jsme už s diverzifikací nezačali? Tři roky se neudělalo nic, což tedy znamená, že se dávají peníze na vědu a výzkum univerzitám, které leckdy nemají ani knihovnu, natož aby dělaly vědu a výzkum. Akreditační komise má nedokonalá kritéria. A proč? I proto, troufám si říct, že jsou dána ministerstvem. Ale i ta kritéria by měly formulovat univerzity samé – ale to je další otázka: jsou k tomu ochotny, sáhnout do vlastních řad? No – nejsou, přesněji jen část akademické obce. A o tom také mluvím, když říkám, že univerzity musí být zainteresovány daleko víc nejen do vývoje společnosti, ale i do vývoje vlastního.

Velmi mne potěšilo, když legislativní rada vlády panu Dobešovi ty reformy vrátila s odůvodněním, že nejsou politicky a zejména filozoficky zdůvodněné; nebylo zřejmé, k čemu mají vlastně směřovat. Jak říká prof. Liessmann ve své „Teorii nevzdělanosti“: Když nevíte, k čemu chcete dojít, tak se nevydávejte na cestu. Jestli si myslíte, že budete reformovat vysoké školy třeba jenom proto, že chcete ušetřit, to přece není cíl, ale pouze prostředek.

To se pak otvírá prostor pro diskuse o tom, že jde hlavně o zisk bankovních domů…

Ale on to nakonec asi taky jeden z důvodů skutečně byl. Dlouho jsem věřil, že to tak být nemůže, ale zdůvodnění pana Dobeše mě o tom přesvědčilo stejně jako vystoupení prof. Wilhelma v naší aule FF.

Jak se díváte na záměry zavést na vysokých školách školné po vzoru západní Evropy a USA?

Nejsem si jist, že musíme mít školné jen proto, že je také na Západě. Už se totiž neuvažuje o tom, že na tom stejném Západě, např. v USA, je 60 procent studentů zadlužených na celý život. Nemluví se ani o tom, jak se s těmi penězi bude nakládat. Bude to přídavek k platům univerzitním profesorům? Nebo to půjde do státního rozpočtu? Pokud by měly jít peníze na zřízení sociálního fondu pro ty mladé lidi, kteří na studia nemají prostředky, je přece daleko lepší dát ty peníze přímo jim, a ne bankám. Ty by totiž v době jejich studia úrokovaly vlastně nás všechny.

Kritizované věcné záměry už nový ministr školství stáhl a podle posledních informací počítá s novelizací dosavadního zákona. Souhlasíte s tímto postupem?

Byl jsem legislativcem osm let a vím, že novela je jedna z nejhorších věcí – vždycky něco buď zlepší, nebo zhorší, a většinou udělá hned oboje. Nikdo nedomyslí, ani ti odborníci-právníci v senátu, dopad té novely na všechno. Takže se především otevřou další kauzy a mnoho kritických otázek. On totiž i zákon je součástí celé společnosti – jak jsme si o tom začali povídat – a měl by být v souladu s odpovědí na onu původní otázku – k čemu vlastně je to vzdělávání. Nesouhlasím s tvrzením, že jde především o soukromý statek či vklad každého jednotlivce do kvalifikace pro trh práce. To je filozoficky špatně. Jsem přesvědčen, že naše vysoké školy potřebují opravdu zásadní a celkovou změnu, přičemž na definici univerzity se nemusí nic měnit, naopak je nutné na tom stavět. Stále platí pojetí Aristotelovo, Humboldtovo a Newmanovo, i poselství Magny Charty Universitatum.

V čem to mají rektoři dnes snazší a v čem těžší? A je to vůbec srovnatelné?

Věděli jsme především, co nechceme.

To je ale taky dobré vědět.

Ano, to nám taky dávalo sílu. Ale dneska nevíme ani to. Když se zeptáte v akademické obci třeba na to, zda chceme, nebo nechceme, aby studenti platili, každý řekne něco jiného. V tom je to složitější. I když ani já jsem to neměl jednoduché, protože například platil vysokoškolský zákon, který dával suverenitu každému děkanovi – a někdy to nebylo nic jiného, než napětí a hádky. Teď se zdá, že jsme hlavně ztratili perspektivu: co chceme a co nechceme. Protože: co je to za perspektivu, že se chceme mít líp?

To je docela málo, že?

Je to málo a také je to hloupost. Protože všichni se na celém světě pořád líp mít nemůžeme. To už by nám mělo dojít.

V čem vidíte naději do budoucna?

Ve studentech. Jak říká Aristoteles – stále znovu nastupují ke studiu na vysokých školách, a někteří i proto, že se chtějí něco dozvědět. Jsou zvědaví, to je ta přirozená potřeba člověka, a v tom je ta naděje. A my jsme tady od toho, abychom tu jejich zvědavost nasměrovali tak, aby to, co se ten člověk dozvídá, bylo ku prospěchu jeho a celé společnosti. A abychom předali také poznání, že solidarita a spolupráce je možná lepší, než konkurenceschopnost.

Připravila Velena Mazochová,
foto archiv prof. Jařaba

Prof. Josef Jařab, CSC., dr.h.c. mult, první polistopadový rektor Univerzity Palackého; rektor Středoevropské univerzity v Budapešti a ve Varšavě; čestný doktor britské a dvou amerických univerzit; senátor Parlamentu ČR; předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Parlamentu ČR; předseda subkomise Parlamentního shromáždění Rady Evropy; člen dvou desítek domácích a zahraničních výborů a společností; zakládající člen Učené společnosti ČR, člen PEN klubu, prezident Evropské asociace amerikanistů, člen nadace a programového výboru Forum 2000, člen rady boloňské Magny Charty Universitatum; etc. Letos oslaví 75. narozeniny.

Jaký byl a jaký je Josef Jařab...

…jako dítě: „Hodné, moc hodné. Narodil jsem se v hospodě a hrál si prý s pivníma flaškama a se starými fotografiemi. Maminka říkala, že jsem byl její nejhodnější dítě. Ale je pravda, že měla jenom mě…”

…jako student: „Zvědavý. A omráčený tím novým středem světa, kterým se pro mne – jako kluka z venkova – stala Olomouc. Ta svoboda a možnost studovat, co jsem chtěl… Zní to možná trochu paradoxně, když mluvím o padesátých letech, ale zmrzačení univerzity a její Filozofické fakulty v letech 1948–1949 bylo daleko menší, než po roce 1968. Komunisté sice odstranili pana profesora Fischera, jako rektora a symbol univerzity, ale zůstali tady lidé, nadšení a mladí, a všechno, co se v průběhu války naučili, nám chtěli předat – Králík, Komárek, Cejp, Poldauf, Isačenko a další, což byli odborníci celonárodního i světového jména.”

…jako vysokoškolský učitel: „Chtěl jsem a chci, aby se studenti naučili co nejvíce, aby se naučili přemýšlet, aby projevili opravdový zájem o sebe i o život kolem, aby byli motivovaní zvídavostí, alespoň tak, jako jsme byli my v těch padesátých letech.“

…jako senátor a politik: „Snažil jsem se stále prosazovat věcnost proti politizování a označováni ideologickými nálepkami. Bohužel jsem viděl, že toho členové politických stran většinou nejsou příliš schopni.”

A jaké má nejbližší plány: „Teď mám mít tři přednáškové kurzy americké literatury a přibudou možná i překladatelské semináře. A pořád ještě chci napsat ty dějiny americké literatury své generace. Ale vždyť já se k tomu nedostanu! Možná to napíšu až odtamtud – ze shora, jen nevím, jaké je tam e-mailové spojení …“